Nevím jestli to tak vnímám jen já, ale zdá se, že jsou dny, kdy se čas pohybuje zpomaleně, a jsou dny, kdy jde život rychle dopředu. Existuje však také mnoho dalších dnů, které jsou někde mezi, někdy v pauze, někdy naopak a někdy se pohybují v kruzích. I když to vše má tendenci se časem vyrovnat, neustálé zastavování, rozjíždění, zpomalování a točení v nás může vyvolat pocit, že se místo snadného klouzání přesouváme z jednoho prostoru do druhého. Život se neustále mění, a přestože jsme dostatečně moudří, abychom to věděli, stále může být frustrující, když se nám koberec pod nohama neustále třese pokaždé, když se začneme uvolňovat a uklidňovat. Je to jako snažit se zhluboka nadechnout, ale zároveň je potřeba vydechnout.
Přirozeným sklonem při konfrontaci se změnou je bránit se; abychom se pokusili lpět na tom, co známe, a na všem, co je známé. Často nám však akt odporu brání vidět celkový obraz, a to nás může ocitnout na pokraji života, nejsme si zcela jisti, zda riskovat a vykročit na nové pastviny, nebo počkat, až nastane lepší chvíle.
Přijmout změnu vyžaduje odvahu, zejména proto, že to nemusí být taková změna, v kterou jsme doufali nebo o které jsme snili. Čelit změně může být zdrcující a dusivé, ale jakmile se dostaneme za bod odporu, můžeme začít znovu vidět celkový obraz a naše schopnost vypořádat se s těmito změnami se změní, pokud dovolíme, aby nás vedla intuice. Samozřejmě jsou chvíle, kdy jediným východiskem je bránit se změnám; buďte odvážní, odvážní a sebevědomí, ale je důležité důvěřovat svému instinktu, abyste věděli, kdy jednat a kdy jít s grácií.
Zatímco na mnoha různých úrovních života probíhají velké změny, zároveň je zde pocit stagnace, kdy je vzduch těžký a naše duše jakoby začínají chřadnout pod spalujícím poledním sluncem. Je to, jako bychom stáli na slunci bez stínu a bez vánku a snažili se proplout pouštními přeludy a potřebou uhasit žízeň. I když přicházejí bouřky, obloha se stmívá, hromy duní a vítr nabírá na síle, když konečně zaprší, není to nijak zvlášť omlazující a osvěžující, protože se zdá, že evokuje ještě zastaralejší a starou energii. Je to, jako bychom byli v nějakém cyklu, kdy se život zdá být dost těžký a depresivní, a i když přijde dlouho očekávaný oddech (déšť), nenabereme dostatek energie na to, abychom ji obnovili nebo doplnili.
Je těžké formulovat tento druh „času mezi“, protože každý z nás ho prožívá velmi odlišným způsobem, ale je nutné jít za čtyři stěny našeho vědomí, abychom mohli pozorovat život upřímněji. Někdy chybí vysvětlení, proč jsou věci tak, jak jsou, někdy prostě musíme jít s proudem a udělat to nejlepší. I když můžeme mít pocit, že přicházíme, odcházíme a ztrácíme se někde mezi – to vše ve stejnou dobu – je důležité uznat sílu našich nohou na zemi a umožnit naší energii, aby byla soustředěná a silná.
Život vždy přináší změny a zmatky, a přestože se život zdá být jak hektický, tak stagnující, existuje pocit, že musíme tomuto procesu důvěřovat a nechat se vést svou intuicí. Je jistě těžké vysvětlit nevysvětlitelné, ale čím více dokážeme uvolnit vše, co již nehraje pozitivní roli, tím více dokážeme otevřít své srdce a duši tomu, na čem skutečně záleží. I když ještě nevíme, jaké jsou naše skutečné priority, je důležité důvěřovat procesu a ponořit se do něj hluboko.
Není to však jen čas obrátit se dovnitř, je to také čas podat pomocnou ruku potřebným nebo jít po boku těch, kteří nemohou držet krok s dobou. Život není jen o pohybu vpřed, je o tom, užívat si každý okamžik a žít co nejvědoměji.
V mnoha ohledech je těžké najít slova, která by dala tvar červenci, když se stále kolébáme a zastavujeme ve stále se měnící krajině života. I když se můžeme cítit zmateni a ohromeni, existuje pocit naděje, který utká zbrusu novou tapisérii, která spojuje vlákna duší s celým světem. Život se může zdát matoucí, ale zároveň přináší uspokojení a naději, protože vlny soucitu, porozumění a moudrosti nacházejí způsoby, jak nás spojit a pomoci nám vidět, co nás tak často rozděluje.
Je čas věnovat pozornost tomu, co máme společné, zaměřit se na jednotu a přestat hledat způsoby, jak rozdělovat, izolovat a potlačovat. Čím více jsme ochotni se nechat vést svou intuicí a čím více můžeme důvěřovat svým instinktům, tím více můžeme přejít do soucitného života. Toto je věk soucitu, a i když si někdy můžeme napínat krk ve snaze najít důkaz o tom ve světě, je to tam; jen to teď každý z nás potřebuje pěstovat s láskou, milovat sebe, sebe navzájem a zemi. Je čas odložit soud a soustředit se na jednotu.
Energeticky byl život chaotický, ale stagnující, matoucí, ale očišťující; přesto se paradoxy nemožnosti stávají stále více možnými, protože každý z nás začíná jít dovnitř, aby hledal jednodušší způsob, jak žít a být. Protože světlo soucitu jasně hoří uvnitř, působí jako maják, který podporuje jednotu a soudržnost, stejně jako společenství a přátelství. Je čas podat pomocnou ruku, spojit se a prosperovat.