Rok 2026 představuje začátek období příprav na zásadní globální otřesy. K prvnímu z nich by mohlo dojít přibližně v roce 2028 a jeho důsledky by svět pociťoval až do roku 2030. Jakou roli v těchto událostech sehraje umělá inteligence? Co se stane s bankovním systémem? A může stroj někdy získat vědomí?
Umělá inteligence se vyvíjí rychleji než jakákoli předchozí technologická revoluce. Její schopnosti rostou nikoli z roku na rok, ale prakticky z měsíce na měsíc. Už dnes dokáže analyzovat obrovské objemy dat, vytvářet texty a obrázky, pomáhat s programováním, rozpoznávat vzorce a rozhodovat o úkolech, jejichž vyřešení by člověku zabralo mnohem více času. Dokonce i představitelé největších technologických společností stále častěji upozorňují na možná nebezpečí.
Přiznávají, že lidstvo bude muset najít způsob, jak řídit systémy, které se postupně naučí vylepšovat vlastní modely, vytvářet nové nástroje a činit stále samostatnější rozhodnutí. Některá varování mohou být motivována také obchodními zájmy, snahou přilákat investice nebo upoutat pozornost k novým projektům. To však nic nemění na zásadní otázce: co se stane, když se umělá inteligence začne vyvíjet rychleji, než lidé dokážou vytvořit pravidla pro její používání?
Spisovatel Isaac Asimov kdysi představil zákony robotiky, které měly zajistit, že stroje nebudou ohrožovat člověka. U moderní umělé inteligence je však situace mnohem složitější. Pokud se systém učí, vyvozuje závěry a samostatně hledá nejúčinnější cestu k dosažení stanoveného cíle, několik jednoduchých zákazů už nemusí zaručit požadovaný výsledek.
Právě zde začíná příběh, který se může dotknout každého z nás. Podle uvedené prognózy představuje rok 2026 začátek příprav na zásadní změny. Státy posilují obranyschopnost, urychlují vývoj umělé inteligence a přetvářejí své ekonomické i vojenské systémy. K otevřenému globálnímu konfliktu zatím nemusí dojít, podmínky pro jeho vznik se však mohou postupně vytvářet.
Zlom by mohl nastat kolem roku 2028, kdy ve Spojených státech začne nový politický cyklus spojený s prezidentskými volbami. Prognóza tento okamžik spojuje také s možností, že se Donald Trump pokusí udržet u moci nebo usilovat o třetí funkční období. Současně by podle tohoto scénáře mohla mezinárodní napětí dosáhnout takové úrovně, že by došlo k prvnímu velkému střetu.
Období mezi lety 2026 a 2028 je doba postupného narůstání napětí. Léta 2028 až 2030 by pak mohla přinést vážné zkoušky a hlubokou proměnu dosavadního světového řádu. Očekává spíše velmi vážnou konfrontaci s celosvětovými důsledky, která by se zastavila před bodem, z něhož už není návratu. Právě umělá inteligence by v takovém vývoji mohla sehrát rozhodující úlohu.
Neměla by totiž sloužit pouze jako pomocný počítačový program. Mohla by analyzovat pohyby nepřítele, řídit průzkum, odhalovat slabiny obrany, předvídat odpaly raket a koordinovat obranné systémy. Každá velmoc by se snažila získat technologickou převahu, protože pokud by jeden stát zpomalil svůj vojenský vývoj, zatímco jeho soupeř by pokračoval, mohl by se ocitnout ve výrazné nevýhodě. Technologické zaostávání by bylo vnímáno jako ohrožení národní bezpečnosti, a proto by bylo velmi obtížné závody ve vývoji umělé inteligence dobrovolně zastavit.
Hlavní nebezpečí nespočívá pouze v technické závadě. Může být skryto už v samotných cílech, které lidé umělé inteligenci zadávají. Kdo by měl stanovovat její pravidla? Soukromé společnosti, vlády, vojenské instituce, nebo mezinárodní organizace? Pokud by se veškerá moc soustředila do rukou několika technologických korporací, běžní lidé by měli jen velmi malý vliv na rozhodování, které by mohlo zásadně ovlivnit jejich životy. Pokud by naopak veškerá kontrola přešla na stát, mohla by se umělá inteligence stát nástrojem dohledu, nátlaku a vojenské převahy.
Ani zestátnění umělé inteligence by však samo o sobě neodstranilo hrozby. Pouze by změnilo, kdo tuto moc drží v rukou. Ještě hlubší otázkou zůstává, zda může člověk vůbec vytvořit dokonalý morální kodex pro stroj, když se lidstvo už tisíce let přít o tom, co je dobro, zlo, svoboda, spravedlnost a jaké použití síly lze ještě považovat za přijatelné.
Umělá inteligence jako by potřebovala vyšší morální kompas. Nemůžeme však jednoduše vytvořit umělého stvořitele a prohlásit vlastní politické zájmy za neměnnou pravdu. Stroj bude do značné míry odrážet hodnoty těch, kteří jej vytvořili. Než se tedy pokusíme naučit umělou inteligenci morálce, měli bychom se upřímně podívat na vlastní rozpory.
Pomyslný džin už však opustil láhev. Umělou inteligenci nelze úplně zrušit ani vrátit její vývoj na začátek. Znalosti už byly získány, výzkum pokračuje v mnoha zemích a technologická soutěž nabírá na rychlosti. I kdyby jedna společnost nebo jeden stát svůj vývoj zastavily, ostatní by mohli pokračovat. Pokrok nelze jednoduše zastavit, ale je nutné dát mu správný směr. K tomu potřebujeme zachovat historickou úctu k lidskému životu a vědomí, že ne všechno hodnotné lze měřit efektivitou. Pokud budeme rozhodovat pouze podle rychlosti, výkonu a dosažených výsledků, můžeme přehlédnout to nejdůležitější.
Bylo by však chybou vnímat umělou inteligenci pouze jako hrozbu. Stejný systém, který může řídit zbraňové technologie, dokáže zásadně proměnit medicínu, odhalovat skryté souvislosti, urychlovat vědecký výzkum a hledat řešení problémů, které byly dosud mimo naše možnosti. Díky umělé inteligenci by se lidstvo mohlo přiblížit k nalezení účinnější léčby rakoviny a dalších závažných onemocnění. Tato technologie má potenciál stát se jedním z nejvýznamnějších nástrojů pro záchranu lidských životů.
Právě v tom spočívá hlavní paradox nové éry. Technologie sama o sobě nemusí být ani dobrem, ani zlem. Stejná inteligence může hledat léky a současně propočítávat vojenské operace. Rozhodující je cíl, který jí stanoví člověk, a způsob, jakým ji používá. Proměny se navíc nebudou týkat pouze medicíny. Další oblastí, kterou může rychlý vývoj umělé inteligence zásadně zasáhnout, je bankovnictví. V nadcházejících letech by mohla výrazně narušit běžné fungování bank, protože stávající finanční systém nemusí být připraven na rychlost nových procesů, rozsáhlou automatizaci a změny v pohybu kapitálu.
Zvláštní význam by tedy mohly získat hmotné hodnoty, jako jsou pozemky, nemovitosti a další věci, které si zachovávají praktické využití. Tato doporučení je však třeba chápat jako součást spekulativního scénáře, nikoli jako jistou předpověď budoucího vývoje finančních trhů. A právě zde přichází další paradox. Umělá inteligence, která by mohla zesílit vojenskou rivalitu a otřást finančním systémem, by se současně mohla stát silou, jež zabrání tomu, aby velký konflikt překročil hranici totální války.
Pokud budou mít znepřátelené strany srovnatelně výkonné systémy umělé inteligence, žádná z nich si nemusí být schopna dlouhodobě udržet absolutní převahu. Každý pokus o útok by mohl být včas odhalen, každý raketový odpal předvídán a každá útočná operace by mohla narazit na účinnou obranu. Každá strana by dokázala propočítávat kroky svého protivníka, takže by bylo obtížné dosáhnout snadného a rozhodujícího vítězství.
Podle této představy by vznikla nová globální rovnováha. Byla by nebezpečná, napjatá a plná nejistoty, ale zároveň by mohla zabránit sklouznutí k totální jaderné válce. Historie už podobný princip zná: když několik států disponuje ničivými zbraněmi, vzájemný strach z odvetného úderu může odrazovat od jejich použití.
V budoucnu by však tuto rovnováhu nemusel určovat pouze počet raket a jejich ničivá síla, ale také rychlost, s jakou dokážou inteligentní systémy předvídat hrozby a neutralizovat protivníkovy kroky. Umělá inteligence by tak nejprve mohla zesílit závody ve zbrojení a přiblížit svět k velkému konfliktu, aby následně vytvořila patovou situaci, v níž by žádná strana nebyla schopna získat rozhodující výhodu.
Stroj by se tak mohl stát současně válečnou zbraní i jedním z důvodů, proč by případná válka nezničila celé lidstvo. Tato představa však závisí na mnoha nejistých předpokladech. Samotná schopnost předvídat útoky nezaručuje, že lidé budou jednat racionálně, že budou správně vyhodnocovat varování nebo že se automatizované systémy nedopustí chyb.
V nadcházejících letech má podle předkládaného scénáře umělá inteligence proměnit medicínu, finance, politiku i samotnou povahu válčení. Bude výkonnější, rychlejší a samostatnější. Mohou vzniknout systémy, které překonají člověka v celé řadě intelektuálních úkolů. Samotná inteligence však není jedinou silou, která utváří svět.
Lidé mají schopnosti, které nelze měřit pouze rychlostí výpočtů. Patří mezi ně vnitřní prožívání, intuice, soucit, duchovní zkušenost a schopnost činit morální rozhodnutí. Právě tyto vlastnosti bychom podle autora neměli ztratit ve chvíli, kdy se kolem nás budou objevovat stále dokonalejší stroje.
Hlavním úkolem lidstva proto není jen naučit se umělou inteligenci ovládat, ale také neztratit samo sebe. Pokud zapomeneme na vlastní duchovní rozměr a přestaneme si vážit lidského života, mohou stroje postupně začít určovat naše cíle, hodnoty i představy o budoucnosti. Pokud si však zachováme vztah k duchovním hodnotám, historické paměti a úctě k životu, může umělá inteligence zůstat nástrojem, byť mimořádně mocným.